Hodnocení: + + | –
V roce 2019 probíhala příprava navazující strategie vzdělávací politiky pro období po roce 2020, v němž se naplní horizont strategie stávající. Strategie 2020 stavěla na třech základních prioritách, a to na snižování nerovností ve vzdělávání, podpoře kvalitní výuky a učitele a odpovědném a efektivním řízení vzdělávacího systému.[1] Jak ale konstatovala nezávislá expertní zpráva o průběžném naplňování této strategie, kterou nechalo zpracovat MŠMT v době působení Kateřiny Valachové, priority a dílčí strategie 2020 se naplnit nepodařilo a pokud někde ano, tak pouze částečně (změna legislativy ve vztahu ke společnému vzdělávání, zvyšování platů učitelů apod.) či velmi formalisticky. Ke změnám často docházelo bez souhlasu a porozumění učitelů, ředitelů a rodičů, přičemž v tomto smyslu dle expertů selhává strategické řízení resortu.[2]
Strategie s horizontem naplnění v roce 2030 (Strategie 2030+) je připravována poměrně otevřeným způsobem se snahou o zapojení co možná nejširšího spektra aktérů. Ministr školství Robert Plaga sestavil v lednu 2019 expertní tým vedený Arnoštem Veselým z Karlovy Univerzity a složený ze zástupců různých sfér.[3] Během roku příprav dokumentu Hlavní směry vzdělávací politiky do roku 2030+, který se má stát jádrem nové strategie, proběhlo několik konferencí a kulatých stolů, jež měly sbírat podněty a pomoci zformulovat cíle Strategie 2030+.[4] Dokument byl nakonec zveřejněn v listopadu 2019 s tím, že jeho obsah je stále otevřený a bude na základě dalších konzultací v rámci odborné diskuse modelován do konečné podoby, kterou Strategie 2030+ získá v polovině roku 2020.[5]
Dle EDUinu a v návaznosti na provedené audity v minulých letech musí konstantou rozvoje vzdělávání v ČR nutně zůstat profesní a společenská podpora učitelské (ředitelské) profese a dále společné vzdělávání, respektive snižování nerovností ve vzdělávání a zajištění rovného přístupu ke kvalitnímu vzdělávání s cílem dosažení maximálního výsledku v rámci vzdělávacího potenciálu každého dítěte, žáka a studenta, což je oblast, ve které ČR do značné míry selhává jak z hlediska determinace úrovně vzdělávání dle socioekonomického statusu rodiny, tak dle faktorů souvisejících s podmínkami vzdělávání v dílčích regionech.[6] EDUin v reakci na zveřejněný návrh Hlavních směrů vzdělávací politiky do roku 2030+ poukazuje na další klíčové oblasti, kterým by měla být věnována pozornost: potřeba dodržet přijatou koncepci bez ohledu na politické změny, potřebu tyto koncepční změny vysvětlit a zdůvodnit odborné i laické veřejnosti, či potřebu nastavit vhodnou implementační strukturu a zajistit kapacity (organizační, personální i finanční) k implementaci Strategie 2030+. Dále je nutné pokusit se snížit narůstající rozdíl mezi realitou rychle se měnícího světa a poměrně uzavřeným světem školního prostředí, jež působí silně demotivačně na postoj dětí a mladých lidí ke vzdělávání a významně zhoršuje klima, ve němž se vzdělávání odehrává, zvýšení důrazu na kompetence důležité pro občanský i profesní život v souvislosti se změnou kurikula (redukcí obsahu) a uvolněním času a hledání možností, jak opět nastolit větší míru podpory školám a vzdělávacímu systému, jemuž po zrušení tzv. školských úřadů v 90. letech 20. století chybí střední článek. Tyto oblasti dokument více či méně dobře pojmenovává.[7]
Mezi nedostatky návrhů obsažených v Hlavních směrech vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ patří občasné ne zcela jasné formulace v oblastech celoživotního učení a využití potenciálu mimoškolního a neformálního vzdělávání, rovněž pak nejasná doporučení k profilaci jednotným přijímacím zkouškám na střední školy či společné části maturitní zkoušky. Jako poměrně obecné lze označit formulace využití dat pro exaktní rozhodování založené na sledování a hodnocení dopadů jednotlivých řešení (evidence-based, evidence-informed policy-making). Z hlediska naplňování strategie bude do značné míry záviset na tom, do jaké míry se na stanovených cílech shodnou politické strany napříč spektrem, přičemž klíčová zůstává především implementační kapacita MŠMT, jemu podřízených organizací a dalších klíčových aktérů systému řízení vzdělávacího systému a vzdělávací soustavy v ČR.
V návaznosti na tvorbu Strategie 2030+ došlo ze strany MŠMT k pozastavení procesu revize stávajících kurikulárních dokumentů (RVP), který byl zahájen již v roce 2016. Rozhodnutí MŠMT lze uvítat, neboť je žádoucí provázat definice cílů a opatření vzdělávací politiky s nástroji a jejich proměnou, kterou právě vymezení cílů, obsahu, metod, hodnocení vzdělávání obsažených v kurikulárních dokumentech má dosáhnout.[8]
8. července 2019 byl vládou ČR schválen další klíčový strategický a koncepční dokument určený pro regionální školství Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky na období 2019–2023 (DZ 2019-2023). Ten byl MŠMT připravován již od roku 2018. Dokument vychází z priorit a cílů Strategie 2020 a měl by se stát převodovým můstkem mezi touto strategií a připravovanou Strategií 2030+. Jeho třemi hlavními prioritami jsou více peněz za kvalitní práci pedagogů, dokončení revize kurikula a podpoření implementace inovovaných RVP do škol a zlepšení řízení škol a školských zařízení zefektivněním spolupráce centra a středního článku řízení.[9] Právě úřady územních samospráv (krajů a ORP) by – dle názoru EDUinu – z pohledu účelného strategického řízení vzdělávacího systému měly být součástí spolupráce koordinované právě nově diskutovaným středním článkem podpory v území. MŠMT lze pochválit za to, že aktivně přistoupilo ke spolupráci na přípravě dílčích krajských dlouhodobých záměrů, přičemž právě tato platforma by se měla stát základem koordinace opatření vzdělávací politiky v budoucích letech. Zároveň je nutné vyzdvihnout, že MŠMT poprvé v historii tímto dokumentem komplexně vymezuje podmínky dalšího rozvoje sítě škol a školských zařízení a cíle změn ve školském rejstříku v letech 2019–2023 (více o tom v dalších bodech). Je nutné rovněž upozornit na to, že v dokumentu absentují jasná opatření směřující ke klíčovému cíli snižování nerovností, zajištění spravedlivých vzdělávacích příležitostí a tzv. desegregaci – především na úrovni základního školství. Na závěr lze pro rok 2020 doporučit především to, aby ministerstvo školství kooperativně – a nejlépe na jedné platformě – připravilo řízení implementace obou dokumentů – tedy již platného DZ 2019-2023 a připravované Strategie 2030+.
[1] MŠMT (2019). Strategie vzdělávací politiky do roku 2020. Získáno z: http://bit.ly/2DKnaVm.
[2] MŠMT (2018). Hodnocení naplňování Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020. Získáno z: http://bit.ly/2Yd63Fl.
[3] MŠMT (2019). Experti zahájili práci na přípravě Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030. Získáno z: http://bit.ly/2LkBWq9.
[4] MŠMT (2019). Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Získáno z: http://bit.ly/33HLXnC.
[5] MŠMT (2019). Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030, pracovní verze. Získáno z: http://bit.ly/2DI9YQP.
[6] Viz audity vzdělávání z předešlých let: EDUin (2019). Audit vzdělávání. Získáno z: http://bit.ly/3845x0U.
[7] EDUin (2019). Hlavní směry vzdělávací politiky Strategie 2030+ správně identifikují slabá místa systému. Získáno z: http://bit.ly/2LiiyKb.
[8] NÚV (2019). REVIZE RVP. Získáno z: http://bit.ly/2Pf2Q3V.
[9] MŠMT (2019). DZ ČR 2019-2023. Získáno z: http://bit.ly/2DKQtXT.
Ad S2030+ a formulace: „připravována poměrně otevřeným způsobem“, to naznačuje, že ten proces otevřený byl jen částečně. Pokud je to stanovisko autorů, měli by vysvětlit, v čem a jak měl být otevřenější.
Ad „proběhlo několik konferencí a kulatých stolů“: byly dvě hlavní konference a 17 kulatých stolů, organizovaných MŠMT. K tomu nespočet dalších návazných akcí, organizovaných někým jiným. Tedy rozhodně ne „několik konferencí“.
K „pozastavení procesu revize stávajících kurikulárních dokumentů (RVP)“ je nutno doplnit, že v oblasti Informatiky a ICT dále probíhají pokusná ověřování rozvoje informatického myšlení (na 101 školách) a rozvoje digitální gramotnosti (na 63 školách). Mimo jiné se ověřují nově připravené učebnice, on-line materiály pro žáky, metodiky a vzdělávací kurzy pro učitele, MOOC kurzy pro širší veřejnost, vzorové sylaby pro zařazení do přípravy učitelů, soutěže pro studenty… Vše dle vládou schválené Strategie digitálního vzdělávání do roku 2020. Podle inovovaného znění RVP by měly mít školy možnost zahájit výuku od září 2021.
Na směrech Strategie 2030+ panuje mezi odborníky principiální shoda, stále více do popředí ale přichází otázky, zda nízká úroveň kvality české státní správy umožní uvedená opatření Strategie naplňovat a zavádět. Jedním z příkladů, který vzbuzuje otázky je sloučení organizací NIDV a NÚV, jehož (jediným) avizovaným cílem mělo být snižování nákladů. Například zavedení středního článku podpory v území bude vyžadovat řádově vyšší investice a samozřejmě s tím bude nutné naopak centrální odborné kapacity (ústavy) minimálně na přechodné obrobí posílit. V opačném případě by mohlo dojít k ještě větší decentralizaci, kterou je český vzdělávací systém již dnes charakterizován.
Jakkoli jako člen expertního týmu souhlasím s jeho základními strategickými cíli i liniemi (hodně z nich přebírá a aktualizuje linie ze S 2020, což je logické, protože těch cílů dosaženo nebylo), kriticky vnímám dvě věci.
Strategický cíl 1 – obsah vzdělávání a profil absolventa (a odpovídající linie) není zpracován adekvátně vzhlede ke skutečným potřebám. ideologie kompetencí dále zastiňuje potřebnou analýzu a inovace učiva (to už vnímají i mezinárodní organizace a kyvadlo vracejí zase poněkud zpět). Návrhy od zeleného stolu redukovat objemy učiva o desítky procent jen diskreditují podstatu myšlenky.
Druhá kritika – při návrhu zefektivnění řízení, prosazování myšlenky tzv, středního článku směřujícího k odstranění defektů zrušení resortního řízení nelze akceptovat současné kroky MŠMT, které jdou opačným směrem – další oslabení expertního know-how centra (viz slučování) a mlčení pokud jde o budoucí výrazné náklady na řízení v krajích (metodická centra aj.).