Vliv mimoškolního vzdělávání nepochybně roste, aniž by tomu řízení vzdělávacího systému věnovalo dostatečnou pozornost. Vliv učení i systematického vzdělávání, které probíhá mimo školu, se týká jak obsahu školní výuky, tak všeho dalšího, čeho se školní výuka dotýká pouze okrajově, nebo vůbec. Příkladem prvního typu může být angličtina a její všudypřítomnost v digitálním prostředí, kde se s ní děti dennodenně setkávají v situacích a souvislostech rámujících jejich každodenní život (hry, audiovizuální obsahy, vyhledávání, sociální sítě). Druhým příkladem může být informační (mediální) gramotnost, respektive její úroveň a faktická neschopnost vzdělávacího systému reagovat na změny v produkci a distribuci informací, klíčové oblasti rozvoje a dopady do ekonomiky, společnosti, kultury i na individuální životy v mnoha různých podobách (od politické volby až po rodinné či partnerské vztahy). V profesní oblasti vzniká celá řada specializací (zejména v digitální dimenzi), k jejichž zvládnutí současný veřejný vzdělávací systém neposkytuje v podstatě žádnou zásadní podporu. Znalosti a dovednosti v těchto oblastech lze získávat mnohem častěji učením se neformální či informální povahy.
Postupný přesun těžiště vzdělávání mimo veřejný vzdělávací systém také může prohloubit nerovnost v přístupu ke vzdělání. Přístup k neformálnímu i informální vzdělání je asymetrický a je ještě více závislý na socioekonomickém statusu rodiny, respektive na příležitostech, které vytvářejí rodiny, v nichž rodiče disponují vyšším vzděláním, větší sítí ke vzdělávání využitelných kontaktů, dovednost vyhledávat a obstarávat svým dětem externí zdroje učení a vzdělávání.
Při relativní rigiditě vzdělávacího systému, od přípravy učitelů přes změny v obsahu, schopnost řízení přicházet s efektivními řešeními výzev až po sledování důležitých faktorů ve vzdělávání a vyhodnocování jejich vlivu je velmi nepravděpodobné, že by se veřejný vzdělávací systém adaptoval a dokázal funkčně reagovat na probíhající změny. Naopak se jeví jako vysoce pravděpodobné, že proces postupného růstu důležitosti vzdělávání mimo veřejný vzdělávací systém poroste. Vzdělávací systém a jeho řízení by měl tento trend sledovat a snažit se tam, kde je to skutečně efektivní (tam, kde školy nejsou prokazatelně schopny naplňovat svou vzdělávací roli), hledat cesty k propojení mezi formálním a neformálním vzděláváním, čímž by docházelo jednak ke zvýšení celkové efektivity, narovnání rovnosti k přístupu ke vzdělávání, jež neposkytuje veřejný vzdělávací systém, a také k posílení legitimity školy jako hlavní vzdělávací instituce.
Způsobů, jakými by bylo možné otevřít větší míru vlivu mezi formálním a mimoškolním vzděláváním, je více. Jednou z takových možností je uzpůsobit školní vzdělávání tomu, aby z určité části neprobíhalo takřka výhradně ve školách, nýbrž aby se z větší části odehrávalo mimo školu, případně aby se škola více otevřela vlivu rychle se vyvíjejícího světa okolo, například formou větší časové dotace pro vzdělávání zprostředkované neformálními vzdělávacími institucemi a odborníky přímo ve školní výuce (princip flexischooling).[1]
Klíčovou cestou propojení formálního a neformálního a informálního vzdělávání je proměna samotných cílů, obsahu vzdělávání, způsobu učení a metod hodnocení, spojená s revizí kurikula (viz samostatné téma výše). Nástroji budiž samotné uznávání výsledků a důkazů učení získaných v rámci neformálního (mimoškolního) vzdělávání v rámci školního vzdělávání.
Dalším způsobem, jak vytvořit pevnější propojení mezi formálním a mimoškolním vzděláváním, může být progresivní redesign klíčových zkoušek (přijímací zkoušky na SŠ a VŠ a maturita) či portfoliový způsob hodnocení, jenž dokáže brát v potaz mnohem širší spektrum znalostí, dovedností či kompetencí, jež si žák osvojil, ať už ve škole či kdekoliv jinde (viz téma: Společná část maturitní zkoušky: Budoucnost “testování” a ověřování výsledků v ČR?).
[1] O podobném řešení, tedy flexischooling, kdy žáci tráví část povinné docházky mimo školu, uvažuje rada aberdeenského hrabství (obdoba českého kraje). Viz Press and Journal Start typing (2019). Aberdeenshire Council debates ‘flexi-schooling’ plan that would allow pupils to attend part-time. Získáno z: http://bit.ly/37MFJoR.
S naznačenými předpoklady souhlasím, například v oblasti IT většinu z toho, co žáci znají, se dozvědí jinde než ve škole, často samostudiem, ať již se jedná o využití mobilních telefonů, notebooků atd. či skutečné informatiky, za kterou se někdy vydává výuka Office balíčku, což informatika není. Ale také základy programování se učí žáci bohužel většinou sami či v nějakých kroužcích. Nutnost většího propojení formálního a neformálního vzdělávání jsem v rámci Strategie 2030+ také zmiňoval. Pokud na tento trend nebudou školy reagovat, budou vedle sebe formální vzdělávání, jehož význam bude klesat a neformální, jehož význam poroste. Ale nejsem si jistý, zda představitelé formálního vzdělávání na školách jsou něco takového ochotni vůbec připustit. Fakt, že v současnosti škola již není hlavním zdrojem informací jsem zmiňoval ve Strategii 2030+ a opakuji již řadu let.
Nerovnost v přístupu ke vzdělání se většinou spojuje s formálním vzdělávaným, kde opravdu socioekonomický status rodiny výrazně ovlivňuje možnosti žáků, nicméně to samé neplatí pro neformální vzdělávání, které do určité míry představuje opak formálního vzdělávání.
Otevřenost a přístupnost online zdrojů neformálního vzdělávání naopak napomáhá k uzavírání nerovností mezi žáky. Online kurzy, videa a portály například na učení se programování, cizích jazyků, kreativních činnosti atd. jsou velice dostupné a většina z nich je zadarmo. Žáci si tedy mohou zvolit téma, které je zajímá a získat znalosti, které by ve formálním vzdělaní běžné nezískali. Neformální vzdělávání tedy představuje příležitost pro rovné podmínky ve vzdělávání pro všechny, nejenom žáky, ale i mladé lidi, kteří již opustili formální vzdělávání, nebo dospělé jedince kteří se potřebují rekvalifikovat na trhu práce. Neformální vzdělávání je jedna z cest jak eliminovat nerovnosti v přístupu ke vzdělávání, protože naprosto rovně nabízí příležitosti všem, i těm, kteří již nejsou součásti formálního vzdělávání.
Souhlasím s argumentem, že vliv neformálního vzdělávání stále poroste, nicméně spíše než propojování formálního vzdělávání s neformálním, bych se v prvním kroku zaměřila na otevřenost formálního vzdělávání vůči neformálnímu vzdělávání a hledání přesahů, kde jedna vzdělávací forma doplňuje tu druhou.