V rámci analýzy DELPHI, která zmapovala hlavní témata mezi bezmála sty experty ve vzdělávacím systému, panuje největší shoda na tvrzení „Státní politika ve vzdělávání je nekoncepční a nesystémová, nemá jasně a dlouhodobě stanovený cíl a jasné priority. Podléhá momentálním vlivům, požadavky se mění s každým novým ministrem.“ Takové politické prostředí neumožňuje nejen vývoj kvalitních změn v systému, ale už vůbec reflexi terénu – učitelů, ředitelů a dalších pedagogických pracovníků. Přechod z rigidně daných osnov na Rámcové vzdělávací programy v nultých letech proběhl v mnoha případech pouze formálně a bez důvěry a aktivní účasti učitelů (viz např. výzkumná zjištění k ne/přijetí kurikulární reformy na gymnáziích). Snahou o změnu je v tomto ohledu příprava klíčového strategického dokumentu na další dekádu Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ (viz Události v roce 2019).
Dalším příkladem budiž systémový přechod v poskytování podpůrných opatření žáků se speciálními potřebami v hlavním vzdělávacím proudu základních škol (inkluze), kde bylo od počátku zřejmé, že postoje učitelů jsou výrazně negativní a praxe ukázala, že nepřipravenost učitelů z metodického pohledu a v podobě spolupráce s asistenty pedagoga (vedle finančního zajištění, byrokracie a velikosti tříd) byla jedním z aspektů problémového zavedení změn po novele školského zákona (Tematická zpráva ČŠI). V některých případech dochází dokonce k zavádění reforem, k nimž byla vypracována analýza dopadů, avšak nebyla respektována, jako v případě povinného předškolního vzdělávání.
