Příkladem může být Karlovarský kraj, který v roce 2018 přišel s návrhem koncepce středního školství. Koncepce počítá s pevným nastavením kvót pro vstup do jednotlivých oborů studia na středních školách, přičemž východiskem má být “Gaussova křivka studijního potenciálu” s limity nastavenými podle neznámé metodiky. Cílem je přesunout větší část uchazečů o studium na SŠ do učňovských oborů a omezit vstup do všeobecně vzdělávacích (gymnaziálních) studijních programů. Na konci roku 2018 byl záměr schválen krajským zastupitelstvem. Česká školní inspekce přitom ve svém posudku zpochybňuje samotnou podstatu koncepce. Stanovisko ČŠI upozorňuje na neutěšený stav výsledků vzdělávání ve srovnání s jinými kraji, což ovšem koncepce kraje žádným způsobem nezohledňuje. Karlovarský kraj je zároveň jedním z těch, který silně prosazoval zavedení cut-off skóre v přijímacích zkouškách na SŠ.
V obecné rovině se ukazuje, že odborné kapacity krajů jako zřizovatelů, resp. příslušných školských odborů, jsou nejednotné. Lze proto pozitivně hodnotit, že Hlavní směry vzdělávací politiky 2030+, které slouží jako výchozí bod pro strategii vzdělávací politiky dalšího desetiletí přímo doporučují, aby došlo k „vytvoření vzdělávacího kurzu zaměřeného na rozvoj kompetencí v oblasti strategického plánování a řízení vzdělávací politiky (…) určený zaměstnancům odborů školství, MŠMT a přímo řízených organizací, zřizovatelům, ale i všem dalším aktérům.“
Rovněž je nešťastné, že po několik let budou vedle sebe existovat dva strategické dokumenty stejné povahy – Dlouhodobý záměr vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy České republiky na období 2019-2023 a Strategie vzdělávací politicky ČR do roku 2030 (viz Témata pro rok 2020).
Oba posledně dokumenty mají odlišnou povahu – strategie stanovuje politiku státu v oblasti školství v dlouhodobém horizontu, zatímco dlouhodobý záměr má tuto politiku rozpracovávat do jednotlivých kroků ve střednědobém horizontu a vedle toho stanovuje podmínky pro regulaci školské sítě.