Žáci, na které jsme zapomněli, potřebují jiné odborné školy a celoživotní profesní vzdělávání

2020

Střední školství v České republice nedává žákům prostor využít naplno jejich vzdělávacího potenciálu. Jeho odborná větev není připravena na novou roli v systému celoživotního profesního vzdělávání. To jsou problémy i výzvy, kterým český vzdělávací systém čelí již dlouho. Uzavření škol ohrožuje žáky odborných škol ještě významněji. Učňům fakticky vypadl rok praktické výuky a letos na jaře budou bez těchto znalostí skládat závěrečné zkoušky. Jejich situaci nikdo neřeší. V této kapitole podrobně shrnujeme dostupné poznatky o podmínkách a průběhu i výsledcích vzdělávání na středních – především odborných – školách. V závěru naznačujeme cesty ke smysluplné proměně oborové struktury středních škol. Zároveň vše doplňujeme vizí proměny odborného školství a poukazujeme na klíčovou roli poskytovatele profesního vzdělávání.

Autor: Karel Gargulák
Délka čtení: 7 minut

Kuchař, elektrikář, nebo stavař? 

Čím chceš být, ptáme se dětí od batolecího věku. Stejná očekávání promítáme do středního školství. Zdá se, že stále máme představu o tom, že ti, kteří v patnácti nastoupí na obor elektrikář, se stanou a zůstanou elektrikáři do konce života. Ale bude tomu tak?

Obecně tato perspektiva nejen zapomíná na proměnlivost aspirací (snů i cílů) jednotlivců, ale také realitu ekonomiky dneška. Velmi podrobně je popsáno zvýšené riziko nezaměstnanosti právě u absolventů odborné – a především učňovské – větve středního vzdělávání.

Analýzy Národního pedagogického institutu ČR ukazují, že 40 % absolventů učňovské větve nepracuje v oboru, který vystudovali. Obecně platí, že odborná kvalifikace v ČR na rozdíl od jiných zemí dle dostupných dat nezvyšuje pravděpodobnost uplatnění na trhu práce.

Jak dochází k tomuto problému celého středního školství?

Data a výzkumná zjištění vztahující se především ke střednímu odbornému (učňovským i maturitním oborům) školství, která budou v textu blíže popsána, hovoří například o následujícím:

• Již na konci základního vzdělávání nevěnují učitelé stejnou pozornost žákům, kteří se nehlásí na maturitní obory a nekonají jednotné přijímací zkoušky, dokládá výroční zpráva České školní inspekce 2019/2020.
• Žáci jsou už při vstupu na střední školu nebo i po absolvování nedostatečně vybaveni základními znalostmi a dovednostmi (např. čtení s porozuměním delšímu textu, znalosti v oborech matematika, fyzika či cizí jazyky). Tyto závěry z dat PISA a ze studie přechodu absolventů na trh práce ukazují nepřipravenost pro trh práce i pro případné studium na vysokých školách.
• Výrazně nízkou úroveň gramotnosti absolventů odborných – a především učňovských oborů – i ve srovnání se zahraničními zeměmi potvrzují i výsledky mezinárodního testování dospělých PIAAC, které naposledy proběhlo v roce 2012.
• Oborová nabídka je příliš rozsáhlá, žáci jsou při rozhodování o své vzdělávací dráze často neinformovaní, popř. nejsou z různých důvodů spokojeni s podmínkami a průběhem vzdělávání, což vede k nápravě své volby či předčasnému odchodu ze vzdělávání. Spíše v plenkách je systém kariérového poradenství.
• Do odborné (především učňovské větve) středního školství častěji nastupují spíše žáci s nižším socioekonomickým statusem a nestabilním rodinným zázemím, přičemž tato volba často neodpovídá jejich kognitivním předpokladům a tím pádem Česko přichází o talenty.
• Obory středního školství jsou v podstatě neprostupné. Žák, který nastoupí na učňovský obor, má malou šanci přestoupit na maturitní obor odborného vzdělávání, v podstatě vyloučen je přestup na gymnaziální obor.

Přes výše uvedená fakta jsme svědky úsilí tvůrců vzdělávacích politik, především pak politiků a zájmových skupin, apelovat na deváťáky skrze „chybějící řemeslníky“, aby se rozhodli pro odborné či učňovské školy. Potřeba ekonomiky v podobě rychlého přísunu nízkokvalifikovaných pracovníků je jaksi přirozeně nadřazena právu jednotlivých žáků rozvíjet svůj vzdělávací potenciál. Tyto snahy jsou naštěstí povětšinou neúspěšné, ale odvádí pozornost od toho, že odborné školství je potřeba změnit.

Čtenářství si na učňáku neosvojí, i kdyby chtěli

Z mezinárodního testování PISA z roku 2018 víme, že výsledky u patnáctiletých žáků v nematuritní větvi středního školství – tedy žáků, kteří nastoupili do učňovských oborů – např. ve čtenářské gramotnosti v téměř polovině případů nedosahují úrovně 2.

Zdroj: ČŠI 2020

Úroveň 2 prakticky znamená, že žáci nejsou schopni dobře rozpoznat hlavní myšlenku středně dlouhého textu a obtížněji rozumí vztahům v něm obsaženém. Bez jasnějších instrukcí nejsou schopni srovnávat informace z textu. Jen omezeně dokáží propojovat  text se svými znalostmi, osobními zkušenostmi nebo postoji.

Na učňovské obory přichází poměrně homogenní skupina žáků, charakteristická nižším socioekonomickým statusem rodiny (tj. nízkým materiálním, společenským či kulturním zázemím), která z předchozího vzdělávání není dostatečně vybavena pro práci s textem. Učňovské obory středních škol chybějící čtenářskou (ale i matematickou) gramotnost, která je obecně potřebná pro zapojení do společnosti, dle dostupných dat příliš dále nerozvíjí.

Nízkou úroveň vybraných gramotností (čtenářské, matematické či dovednosti řešit problémy v prostředí informačních technologií) absolventů středního studia bez maturity potvrzují i výsledky mezinárodních šetření dospělých (PIACC). Zde je možné problém zaznamenat nejen ve srovnání s jinými typy středoškolského studia v ČR, ale i ve srovnání s podobně vzdělanými mladými lidmi v jiných zemích. Tato nízká úroveň znalostí a dovedností bude podle autorů studie Jany Strakové a Arnošta Veselého pravděpodobně jedním z faktorů, který zapříčiňuje již zmíněnou vysokou nezaměstnanost absolventů středních odborných učilišť.

78 % středoškoláků se předčasně specializuje 

Česká republika patří mezi vyspělými zeměmi dlouhodobě k těm s nejvyšším podílem žáků vzdělávajících se na odborných (profesních) středních školách. Tato předčasná profesní specializace žáků se státu často nevyplatí, protože za stávajícího nastavení odborného školství je to investice do světa, jak jej známe dnes (nezřídka i do světa minulosti, ale v něm žáci pracovat nebudou).

V 15 letech je stále obtížnější volit si profesní specializaci. V porovnání např. s USA, Irskem, Dánskem, Německem a dalšími zeměmi, kde je vyšší podíl všeobecné větve vzdělávání a počet středoškolských studijních oborů se pohybuje v desítkách, si čeští žáci na konci základní školy volí z téměř 300 oborů.

Jak přeplněný seznam oborů vypadá prakticky? Tak například pokud chce deváťák dělat elektrikáře, má na výběr z oborů Elektrikář, Elektrikář – silnoproud, Elektrotechnické a strojně montážní práce nebo Elektromechanik pro zařízení a přístroje. Ty nabízí výuční list, zatímco s maturitou se má na výběr obory Elektrotechnika, Zařízení silnoproudé elektrotechniky, Slaboproudá elektrotechnika, Elektronické počítačové systémy, Strojírenská a elektrotechnická zařízení, Strojírenství a elektrotechnika atd.

I za optimistického předpokladu, že má deváťák dostatek informací o odlišnostech mezi obory, není možné odhadnout, k jaké práci ho absolvování specifického oboru za 4 roky dovede – a jak bude pro jeho další profesní kroky perspektivní. Typicky však výběr provází informační mezery. „Šlápl jsem trošku vedle, protože jsem nevěděl, co to je, co si pod tím mám představit,” řekl žák Lumír výzkumníkům zabývajícím se reflexí spletitých studijních cest středoškoláků.

Je pravda, že k jistému poklesu počtu oborů došlo v reakci na demografický vývoj a s tím související optimalizaci sítě středních škol. Nelze ji však označit za dostatečnou, či dokonce koncepčně vedenou. A to jak ze strany státu, tak ze strany zřizovatelů – krajů. Po optimalizaci v odborné větvi středního školství zůstává podíl žáků směřující do učňovského, odborného a všeobecného (či gymnaziálního) proudu již přes 15 let téměř stejný.

Zdroj: NPI ČR 2020

Kdo jsou žáci v odborné větvi

Vytlačování žáků s horším sociálním zázemím (rodinným či jednoduše lokalitou) z hlavního proudu vzdělávání vrcholí při přechodu ze základní na střední školu. Na konci základní školy se ze skupiny žáků vyčlení část, která se dále nepřipravuje na přijímací zkoušky na maturitní obory středních škol a míří do učňovských oborů. Pozornost učitelů vůči těmto žákům především v deváté třídě klesá. Tato skutečnost dále prohlubuje již tak výrazné nerovnosti přístupu ke kvalitnímu vzdělání pro všechny.

Pokud se zaměříme na volbu oboru střední školy, dlouhodobě existují empirické důkazy, že výrazně závisí na rodinném prostředí, ze kterého žák pochází. Rovněž platí to, že žáci z rodin s nižším socioekonomickým statusem nastupují do odborného a zejména do učňovského vzdělávání bez maturity častěji, než odpovídá jejich vzdělávacím výsledkům a kognitivním předpokladům.

Žáci měnící školy jsou nejvíce ohroženi tím, že střední školu nedokončí. To platí také o těch, kteří spadnou do tzv. bludného kruhu absentérství – vyhýbají se škole z důvodu nespokojenosti s oborem, učiteli, spolužáky nebo si nemohou další studium finančně dovolit.

Nárůst těchto vzdělávacích neúspěchů středoškoláků je v případě ČR významně koncentrován do strukturálně ohrožených regionů, právě s vyšším podílem odborné větve vzdělávání (např. Ústecký, Karlovarský či Moravskoslezský kraj). Náklady – nejen finanční – předčasných odchodů ze středního vzdělávání pro stát jsou obrovské a v dlouhodobém výhledu šplhají do miliard korun.

Právě učni a další profesně vzdělávaní žáci často nevěří tomu, že mají šanci ve vzdělávání uspět nebo že to mohou sami nějak ovlivnit. Nemají důvěru v sebe ani v samotný vzdělávací systém. „Tady na učilišti berou učně jako ‚nestudijní materiál‘, a tím pádem nikoho nezajímají. Musí si tu odsedět tři roky a víc od toho nikdo nečeká, ani oni samotní,“ řekla v rozhovoru pro EDUzín Andrea Svobodová, v té době učitelka angličtiny na středním odborném učilišti.

Autorky aktuálního výzkumu na téma rezignace na vzdělávání (tzv. akademické marnosti) Jaroslava Simonová a Jana Straková zdůrazňují, že je nutné podporovat u žáků pocit, že má smysl se ve škole snažit. Klíčová je motivační zpětná vazba od učitelů i práce se vztahy mezi žáky ve třídách. Učitelé mají podpořit žáky z nepodnětného prostředí, kteří nemusí mít dostatečné znalosti a dovednosti z předchozího vzdělávání.

Výzkumnice tvrdí, že u mnohých žáků s mizivou podporou vzdělávání v rodině mohou i malé intervence významně ovlivnit vnímání jejich školního – ale vlastně i dále životního – úspěchu. K tomu je však potřeba vybavit učitele dostatečnými kompetencemi. Zároveň je zásadní i zajištění dalšího pedagogického personálu na odborných a učňovských školách pro práci s rodinami či podporu mimoškolního a zájmového vzdělávání.

Jak připravit žáky pro odborné specializace, které ještě neexistují

Dle dat NPI ČR se tři čtvrtiny absolventů maturitních oborů odborných škol hlásí ke studiu na vysoké škole – a další míří na vyšší odborné školy. U žáků odborných škol sice na rozdíl od učňů existují aspirace na další vzdělávání, ale necítí se na něj dostatečně vybaveni. Právě to by měly střední odborné školy změnit a připravit žáky na průběžné vzdělávání během pracovní kariéry.

Potřeba průběžného vzdělávání volá po posílení všeobecného základu (např. čtenářské, matematické gramotnosti), širšího odborného základu (informatika, strojírenství apod.), přenositelných znalostí a dovedností (schopnost učit se, řešit problémy, spolupracovat). Naopak ubrat je možné ve specializovaných odborných předmětech, především u těch, které obsahově s ohledem na technologický vývoj zaostávají. Žáci si nejnovější profesní poznatky lépe osvojí v praxi a dalším (celoživotním) vzděláváním.

První návrhy v podobném duchu v českém politickém prostředí jsme zmínili v auditu roku 2019. Jsou spojeny např. s vizí tzv. reálné školy představené v programových cílech pro školství hnutí STAN. Impulsy v tomto duchu však přichází i od nového vedení krajských samospráv. Například jihomoravská koalice v čele s náměstkem pro vzdělávání Jiřím Nantlem hovoří o posunu středního školství směrem ke všeobecnému vzdělávání.

Silnější všeobecný základ a prostor pro celoživotní profesní vzdělávání

Odborné školství by rovněž mělo převzít roli poskytovatele celoživotního profesního vzdělávání dospělých. K tomu je však potřeba konkrétních opatření a nástrojů (legislativa, finance, personální zajištění, instrastruktura atd.). Tímto směrem jdou mnohé země. Například Nizozemí, Dánsko, Německo či Irsko přetvářejí své systémy odborného vzdělávání a dávají jim novou úlohu poskytovatelů celoživotního vzdělávání v přímém propojení a se sdílením odpovědnosti se zaměstnavateli.*

Právě kombinace obou těch kroků je cestou ke smysluplné proměně struktury a role odborného školství a středních škol v České republice tak, aby nezapomínal na část žáků, kteří jím procházejí.

Co sledovat v roce 2021? 

• První aktivity implementace Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+ v roce 2021 týkající se změn oborové soustavy středního vzdělávání. Má být zahájena revize RVP v oblasti základních gramotností i společného odborného základu. Rovněž akvitvity k uznávání výsledků předchozího vzdělávání atd.
• Nová vedení krajských samospráv, např. Jihomoravského, Středočeského, Královéhradeckého a dalších krajů, deklarují své záměry v oblasti proměny oborové struktury středního školství.
• Další debatu o proměně jednotné přijímací zkouškydo oborů ukončených maturitní zkouškou i o společné části (státní) maturity.
• Přípravu a zacílení financování z evropských prostředků a jejich zaměření i na oblast proměny středního vzdělávání. A to, ať již půjde o připravovaný Operační program Jan Amos Komenský, IROP, či mimořádné prostředky z Národního plánu obnovy. 

Klíčové body

• odborné vzdělávání má nízkou kvalitu - nezvyšují pravděpodobnost uplatnění na trhu práce
• nabídka oborů se musí zásadně redukovat, v současnosti kolem 300 oborů
• posílení všeobecného základu umožní vzdělávání během celé pracovní dráhy
• odborné školství může poskytovat celoživotní profesní vzdělávání dospělých