Konsensus ve vzdělávací politice?

Hodnocení: + | – –

Základním předpokladem pro naplňování smysluplné vzdělávací politiky je shoda relevantních politických sil na základních cílech vzdělávání. Jedině tak lze uvažovat o dlouhodobém rozvoji klíčových oblastí vzdělávání, jako jsou výběr, příprava a podpora učitelů, společné vzdělávání nebo proměna cílů a obsahu vzdělávání. Jde o oblasti, kde horizont změn dosahuje celých dekád (viz Skandinávské zkušenosti s inkluzí[1]), během nichž přirozeně dochází ke změnám politické konstelace a tedy přirozeně i ke změnám politického zadání a přijímaných opatření. Demokratický proces takové změny předpokládá strategický rozvoj nejdůležitějších oblastí společenského zájmu, kam nepochybně spadá i veřejné vzdělávání, vyžaduje však hledání konsensu a kontinuitu. Zároveň je, jak již bylo uvedeno výše, nutné budovat celkové kapacity k implementaci konsensuálně sdílených cílů a opatření vzdělávací politiky. 

Nekoncepčnost jako největší problém českého vzdělávání identifikoval výzkum metodou Delphi, který byl proveden na základě zadání Stálé konference asociací ve vzdělávání a jehož výsledky byly zveřejněny v roce 2019.[2] Tento problém je hodnocen dokonce jako závažnější než trvalé podfinancování českého vzdělávacího systému nebo podpora učitelů.

V souvislosti s výše komentovanou Strategií 2030+ je zcela klíčové, zda se podaří v následujících měsících (před schválením strategie vládou v září 2020) najít dostatečnou shodu napříč politickým spektrem, aby i při změnách vlád nedocházelo k razantním odklonům vzdělávací politiky, respektive k přijímání protichůdných opatření. Takové situace byla odborná veřejnost svědkem v průběhu naplňování strategie stávající (horizont 2020), kdy například prosazení společné části maturitní zkoušky ze tří předmětů či zcela vážně uvažované zavedení cut off skóre v přijímacích zkouškách velmi vážně ohrožovalo politiku snižování nerovností v přístupu ke vzdělávání. Stejně tak výše odkazovaná změna “inkluzivní” vyhlášky představuje kontroverzní řešení v souvislosti s jedním z hlavních cílů stávající i budoucí strategie. 

V minulých letech, a to už před sněmovními volbami v roce 2017, došlo k částečné shodě napříč politickými stranami, že je nutné narovnat deficit v odměňování učitelů za jejich velmi náročnou práci.[3] Zdaleka ale už nepanuje shodna na tom, jak učitelskou profesi rozvíjet (právě v souvislosti se strategickými cíli), ani na tom, zda a jak rozvíjet společné vzdělávání, popř. jak proměňovat cíle a obsah vzdělávání apod.[4]

Současný ministr školství Robert Plaga – zdá se – dokáže poměrně dobře nacházet shodu na některých tématech s opozičními partnery. Stejně tak nově zvolený senátor a předseda “vzdělávacího” výboru Jiří Drahoš hledá cesty, jak dosáhnout shody na základních cílech vývoje vzdělávací politiky. Sdílené vize a představy, především ve vztahu ke Strategii 2030+, lze nalézt napříč spektrem parlamentních politických stran. Nebude-li ale dosaženo závazné dohody, nelze předpokládat, že se něco zásadního na dosavadní dlouhodobé nekoncepčnosti změní.


[1] EDUin (2016). Publikace o skandinávských zkušenostech s inkluzivním vzděláváním. Získáno z: http://bit.ly/2YgPCrj

[2] SKAV (2019).Tisková zpráva k šetření DELPHI mezi aktéry ve vzdělávání v souvislosti s přípravou Strategie vzdělávací politiky 2030+. Získáno z: http://bit.ly/33OABhR

[3] Münich (2017). IDEA PRO VOLBY 2017. Platy učitelů ve volebních programech: přehled a rozbor. Získáno z: http://bit.ly/35YLmj1.

[4] Za všechny např. EDUin (2019). Naším problémem dnes nejsou v prvé řadě kompetence, ale gramotnost, komentuje připravovanou Strategii 2030+ Jiří Nantl. Získáno z: http://bit.ly/2YhwSIm

3 komentáře u „Konsensus ve vzdělávací politice?“

  1. Oblast vzdělávání nelze jednoduše vyjmout z kontextu celé společnosti a politiky. Pokud se politici – ani společnost jako celek – nedokáží shodnout v celé řadě témat (změna klimatu, důchodová reforma …), bylo by spíše překvapením, kdyby vzdělávání bylo v tomto výjimkou.
    Pokud jde o hledání konsensu a nekoncepčnost: na jedné straně se často mluví o tom, že bychom měli mít nějakou společnou vizi, na straně druhé, mnoho lidí (včetně učitelů, ředitelů a široké veřejnosti) snahu o nalézání společného konsensu odmítají s tím, že to jsou zbytečné řeči, které k ničemu nejsou.
    Pokud jde o rozpory v názorech na opatření ve S2030+: paradoxně „střední článek podpory“ je jedním z nejvíce konsensuálně sdíleným návrhem, napříč názorovým spektrem. Názor Jiřího Nantla je v tomto spíše ojedinělý (i když jde pochopitelně o relevatní vstup do diskuse).

  2. Odkaz na komentář J. Nantla považuji v oblasti problematiky kompetencí vs. gramotností za nešťastný a především nejasný. Z odkazovaného článku není zřejmé, co tím pan Nantl přesně myslí. Zmatení je pak pro laika dokonalé, když se jinde dozví, že Evropská komise považuje kompetence v oblasti gramotnosti za klíčovou kompetenci (https://eur-lex.europa.eu/legal-content/EN/TXT/?uri=CELEX%3A32018H0604%2801%29).

  3. Souhlasím s A. Veselým. Proč by měl být konsenzus zrovna na vzdělávání ve společnosti animozit, polarizací, zvyšování hatekultury?
    Vzdělávání je jedním z posledních veřejných statků ještě „nedobytých“ soukromo individualistickou logikou a postupně rozkládaných relativismem posilovaným sociálními sítěmi. V době, kdy hlas erudovaných odborníků váží stejně jako „pšouk“ frustráta na Twitteru (a mimetismu politiků vůči náladám na sítích), lze těžko uvažovat o vytvoření atmosféry, která by umožňovala seriózní konsenzus.

Napsat komentář