Strategie 2030+, Dlouhodobý záměr 2019-2023, řízení a koordinace vzdělávací politiky a vzdělávacího systému v ČR

Rok 2020 bude klíčový pro dokončení Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+[1] (Strategie 2030+). Ambicí dokumentu je vymezit dlouhodobé cíle pro vzdělávací systém naší země s horizontem následující dekády. Proto jeho finální podoba musí získat co možná nejširší politickou a společenskou podporu napříč spektrem. Zároveň musí být akceptována a její cíle osvojeny všemi relevantními aktéry vzdělávacího systému. Dle harmonogramu[2] nastíněného ministrem školství Robertem Plagou na konferenci k představení Hlavních směrů vzdělávací politiky ČR do roku 2030+, které se mají stát jádrem nové Strategie 2030+, by měl být dokument schválen vládou ČR v létě 2020. Součástí Strategie 2030+ bude výběr 5–7 klíčových opatření na období první etapy realizace (2020 – 2023) její implementace. Právě výběr a kvalitní rozpracování klíčových opatření – tedy samostatných velkých projektů řízených MŠMT – představuje vůbec to nejklíčovější při přípravě Strategie 2030+.[3]

Z pohledu organizace EDUin a především v souladu s jádrem nové Strategie 2030+ v podobě návrhu Hlavních směrů vzdělávací politiky 2030+[4] platí, že by opatření měla zahrnout klíčovou agendu vymezení a proměny cílů, obsahu, pedagogických strategií, organizace a metod výuky, jejího hodnocení ve školách spojenou s revizí stávajícího kurikula, tedy RVP. Aktualizované a komplexní vymezení obsahu vzdělávání psané tzv. “přímo pro učitele a ředitele škol” se spolu s dalšími výchozími dokumenty (viz dále) musí stát klíčovým rámcem pro další oblast, kterou je právě příprava a podpora učitelů a ředitelů v rámci celého jejich profesního kontinua (od výběru budoucích pedagogů a jejich přípravy po podporu jejich práce ve všech dalších fázích jejich profesní dráhy).

Další ze zcela neopomenutelných oblastí první fáze implementace Strategie 2030+ musí být reakce na dosavadní problémy a další rozvoj priorit tzv. společného vzdělávání. Tedy podpory dětí, žáků a studentů se speciálními vzdělávacími potřebami (zahrnující jak žáky s dílčími hendikepy a znevýhodněními, tak i nadané a mimořádně nadané žáky). V tomto ohledu je nutné zacílení dalších opatření na žáky pocházející ze složitého rodinného prostředí s nízkým socioekonomickým statusem[5] či na žáky s jinou etnicitou a odlišným mateřským jazykem. Tato opatření by měla mířit především na školy, které se nacházejí v místech a regionech se sociálními a ekonomickými problémy (např. v sociálně vyloučených lokalitách), popř. je žáci z méně podnětného či jinak komplikovaného prostředí navštěvují. Obecným cílem musí být podpora a příprava pedagogů na vzdělávání heterogenních kolektivů se snahou o maximální rozvoj vzdělávacího potenciálu každého dítěte, žáka a studenta.

Vše popsané je nutné spojit s budováním středního článku podpory školám v území, který by měl plnit několik základních funkcí spojených s oblastmi správní a administrativní podpory škol, podpory zajištění kvalitního vzdělávání v souladu s revidovaným kurikulem, podpory inovací a spolupráce škol v území či podpory principů společného vzdělávání, koordinaci a metodickou podporu v oblasti poradenství (školského i školního v různých oblastech, s důrazem na nové uchopení kariérového poradenství) či školské sociální práce atd. Je na místě zahájit diskuzi, zda právě střední článek by neměl být zodpovědnou složkou za pedagogickou kvalitu škol v území, ruku v ruce s vybavením patřičně účinnými nástroji.

Z pohledu organizace EDUin je dále zásadní zahájení debaty o samotné struktuře vzdělávacího systému a vzdělávací soustavy v ČR. Zde jde na nižších úrovních vzdělávání a vzdělávacích stupních o posílení účasti dětí – především s nižším socioekonomickým statusem – v předškolním vzdělávání. A dále proměnu struktury a nastavení systému, který již od nástupu k povinné školní docházce postupně stále více neprohlubuje diferenciaci a segregaci žáků. Na úrovni středního a vysokého školství pak jde o cíl postupné proměny samotných škol na instituce celoživotního učení poskytující vzdělávání po celou dobu profesní dráhy jednotlivce.

Všechna tato témata jsou samostatně rozpracována v následujících částech auditu. Platí však, že nastartování implementace nástrojů a opatření v daných oblastech musí začít právě v roce 2020 tak, aby nedošlo k další frustraci všech aktérů vzdělávacího systému v ČR. 

Nezbytným a základním předpokladem úspěšné implementace Strategie 2030+ je vytvoření kapacit, především personálních (odborníci, kompetentní pracovníci), institucionálních (struktury), organizačních (procesy) a finančních (prostředky), a to jak na samotném MŠMT, tak i v rámci podřízených organizací.[6] V tomto ohledu je nutné naplno využít organizačních proměn samotného ministerstva[7] i nově profilované podřízené organizace Národního pedagogického institutu ČR[8] (NPI ČR), přičemž již nyní lze zaznamenat obavy z ne zcela dobře vymezených a provedených kroků.[9] Do hlavních řídících rolí musí být jmenováni respektovaní manažeři a manažerky, kteří musí zvládnout realizovat (odřídit) projekty doručující konkrétní změny, jejichž hlavním cílem je proměna vzdělávání, podpora učitelů, ředitelů, škol a zlepšení podmínek, průběhu i výsledků vzdělávání dětí, žáků a studentů.[10] Zároveň musí pokračovat nezávislý dohled nad implementací samotné Strategie 2030+, která bude stát na relevantních odbornících v oblasti vzdělávání (pro dílčí implementační projekty). V rámci činností nově budované podřízené organizace NPI ČR pak – v souladu s mezinárodní dobrou praxí[11] i na základě stanovisek externího hodnocení naplňování Strategie 2020[12] – doporučujeme zřízení nezávislé odborné či správní rady. Ta by rovněž zahrnovala respektované experty (z akademického sektoru i praxe) pro dílčí oblasti působnosti nové organizace a mohla by pozitivně a odborně usměrňovat a evaluovat její činnost v souladu s cíli a opatřeními Strategie 2030+. 

Rok 2020 bude zásadní pro finalizaci dalších důležitých dokumentů předpokládaných školským zákonem – dlouhodobých záměrů (DZ) vzdělávání a rozvoje vzdělávací soustavy v jednotlivých krajích. Ty by měly být připraveny do konce března roku 2020. Spolu s celostátním Dlouhodobým záměrem na léta 2019-2023 se musí krajské DZ stát základní platformou proměny “řízení” a podpory vzdělávací soustavy napříč celým územím ČR. V tomto ohledu je zcela nezbytné “synergizovat” a provázat naplňování klíčových opatření obou dokumentů – tedy Strategie 2030+ a DZ 2019–2023 – a jednotně řídit jejich implementaci. Jedině takto lze předejít opětovnému neúspěchu a zklamání z nenaplňování cílů základních strategických dokumentů v oblasti vzdělávání, které provází českou vzdělávací politiku a vzdělávací systém již od schválení Bílé knihy – Národního programu rozvoje vzdělávání v ČR z roku 2001[13], přičemž velmi výstižně jsou příčiny neúspěchů proměny českého vzdělávání pojmenovány v již několikrát zmíněném nezávislém hodnocení implementace dalšího ze zásadních dokumentů českého vzdělávání Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020[14]

Z pohledu organizace EDUin se současné vymezení strategických dokumentů v oblasti vzdělávání a existence několika vrstev klíčových materiálů definujících cíle a opatření vzdělávací politiky ČR nejeví jako ideální. Cílem by mělo být vyjasnění účelu (a působnosti) všech klíčových dokumentů (Strategie 2030+, Národní program vzdělávání, celostátního i krajských dlouhodobých záměrů, popř. i strategického záměru VŠ a dalších dokumentů). A dále pak koncentrace těchto strategických dokumentů a nastavení řízení jejich implementace s cílem zapojení všech relevantních aktérů (jejich reprezentantů), které regulují či jejichž činnost ovlivňují. V tomto ohledu je nutné již v roce 2020 – a především do konce platnosti DZ 2019–2023 a prvního implementačního období Strategie 2030+ – zahájit a úspěšně uzavřít debatu k dané problematice, která by měla vést mimo jiné i k proměně legislativního vymezení strategických dokumentů, definované především ve školském zákoně[15] (případně v zákoně o vysokých školách[16]).


[1] MŠMT (2019). Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Získáno z: http://bit.ly/33HLXnC.

[2] MŠMT (2019). STRATEGIE VZDĚLÁVACÍ POLITIKY ČR DO ROKU 2030+ ANEB JAK DÁL?. Získáno z: http://bit.ly/2DVtn0Q

[3] Zcela nejdůležitějším předpokladem úspěchu jak dokončení tvorby a implementace Strategie 2030+, tak jejích realizačních projektů je naplnění tří nejzákladnějších kritických faktorů implementace vycházejících z dostupné literatury (ty se samozřejmě objevují v různých modifikacích): 1) dostatečné kompetence a důvěryhodnost implementátora(ů) – tj. aktéra vystupujícího vůči cílovým skupinám, 2) sdílení hodnot mezi zúčastněnými aktéry – v případě MŠMT jde od získání vnitřní podpory a důvěry atd. (resort, podřízené organizace, ČŠI atd), až po budování podpory a spolupráce u co možná nejširšího spektra aktérů vzdělávací politiky – zájmové a profesní organizace, odborníci, politická reprezentace, zřizovatelé, ředitelé, učitelé, rodiče, žáci atd. 3) míra sladění prvků nutných k realizaci – tj. dostatečné kapacity a procesy k řízení změn, realizaci opatření, doručení výstupů atd., a tím naplnění cílů Strategie 2030+ a jejích implementačních projektů (viz dále). Vše Potůček, Martin et al. (2016). Veřejná politika. Získáno z: http://bit.ly/2FKK4gy, popř. Veselý, Arnošt a Nekola, Martin (2007). Analýza a tvorba veřejných politik. Získáno z: http://bit.ly/30bs48o.

[4] MŠMT (2019). Hlavní směry vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Získáno z: http://bit.ly/2DI9YQP.

[5] Dle celého širokého spektra analytických vstupů potvrzených aktuálním posledním šetřením PISA 2018 představuje socioekonomické zázemí žáků (a v návaznosti i samotných škol) zcela klíčový faktor vysvětlení dosažených výsledků v rámci tohoto mezinárodního testování, přičemž v případě ČR tento vliv patří ve srovnání s ostatními zeměmi OECD k nejvýznamnějším. Viz OECD (2019). PISA 2018 Insights and interpretations. Získáno z: http://bit.ly/38ii6pf.

[6] Viz pozn. č. 3 a EDUin (2019). Hlavní směry vzdělávací politiky Strategie 2030+ správně identifikují slabá místa systému. Získáno z: http://bit.ly/2LiiyKb

[7] EDUin (2019). Ministerstvo školství chce do ledna vybrat klíčové lidi pro řízení a rozvoj školství. Získáno z: http://bit.ly/34Q23x1

[8] PSP ČR (2019). Zápis z jednání č. 23 (4. září 2019). Získáno z: http://bit.ly/2PbzkMk

[9] SKAV (2019). Kulatý stůl SKAV a EDUin: NIDV + NÚV = ? Získáno: http://bit.ly/2Ff8NZY

[10] Gargulák, Karel (2019). MŠMT hledá generála pro novou Strategii vzdělávací politiky ČR do roku 2030+. Získáno z: http://bit.ly/2YzCzSe

[11] Příkladem budiž např. finská Národní agentura pro vzdělávání a její Rada. Viz Finnish National Agency for Education (2019). Organisation of Finnish National Agency for Education. Získáno z: http://bit.ly/2YuWYaM

[12] Doporučení k cíli 3.3.3 Posílit hodnocení vzdělávacího systému. Viz MŠMT (2018). Hodnocení naplňování Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020. Získáno z: http://bit.ly/2Yd63Fl

[13] MŠMT (2002). Bílá kniha – Národní program rozvoje vzdělávání v ČR. Získáno z: http://bit.ly/2LzGb16.

[14] MŠMT (2018). Hodnocení naplňování Strategie vzdělávací politiky ČR do roku 2020. Získáno z: http://bit.ly/2Yd63Fl.

[15] Zákony pro lidi (2019). Zákon o předškolním, základním, středním, vyšším odborném a jiném vzdělávání (školský zákon). Získáno z: http://bit.ly/2rRjmzh.

[16] Zákony pro lidi (2019). Zákon o vysokých školách a o změně a doplnění dalších zákonů. Získáno z: http://bit.ly/2Eg4U6r

1 komentář u „Strategie 2030+, Dlouhodobý záměr 2019-2023, řízení a koordinace vzdělávací politiky a vzdělávacího systému v ČR“

  1. Je třeba si dávat realistické cíle pro zmíněných 5 až 7 cílů do roku 2023, v textu výše je skoro celá Strategie 2030+ … Trochu provokativně jsem uvedl dvě teze. Zaprvé, že by se měl obsah vzdělávání (probírané učivo) zredukovat na 50%, a zbylý čas využít k jeho procvičování, opakování a aplikaci, pro individualizaci i kooperaci ve výuce. A za druhé, že k nejdůležitější změně v českém školství vlastně nepotřebujeme ani korunu, neboť k tomu je třeba změnit myšlení ředitelů a učitelů. To se bohužel (bohudík?) nedá koupit. I se současnými RVP se dá dělat mnoho a není nutné čekat na jejich revizi, která beztak nic nepřinese tam, kde s RVP neumí pracovat. Nebo nechtějí, což bude asi přesnější. Změnit myšlení aktérů v systému školství je nejobtížnější ze všeho a nelze učinit ani direktivním příkazem, ale ani pouhým navýšením peněz (čím více peněz pro školství, tím lépe, aby si to někdo mylně nevyložil) , ale trpělivou, cílenou a dobře vedenou kampaní, uvádění příkladů dobré praxe apod. Samozřejmě je souběžně s tím nutné se zabývat na změnu myšlení rodičů a žáků či studentů, ti první musí požadovat po školách změny a ne je naopak nutit setrvávat v stávajícím konzervativním přístupu, a ti druzí musí přijmout za své vzdělávání zodpovědnost, hledat k němu vnitřní motivaci.

Napsat komentář