Naplnění rolí zřizovatelů a ředitelů škol naráží na jejich nevyjasněnost, nedostatečné kompetence a přílišnou decentralizaci

Nejčastějším zřizovatelem mateřských a základních škol jsou obce, u středních škol zase kraje. Vedle nich mohou školy zřizovat ještě svazky obcí, ministerstva, církve nebo právnické a fyzické osoby. Tisíce zřizovatelů po celé české republice stojí na pomyslném vrcholu v hierarchii řízení školského systému. Jejich role a zodpovědnost v oblasti pedagogické kvality školy není příliš vyjasněná a dochází k mnoha střetům zřizovatel – ředitel. Primární funkcí zřizovatelů je financovat provoz škol, udržovat jejich síť podle potřeb místních obyvatel a zabývat se jejich vedením, tj. vybírat ředitele školy.

Vedle toho ale zřizovatelé mohou školy hodnotit a kontrolovat rovněž v rovině vzdělávacího procesu podle vlastních předem zveřejněných kritérií. Tato kompetence dikcí školského zákona „může“ není příliš vyjasněná, ale často je k ní pod tlakem rodičů zřizovatel dotlačen následkem nějaké konkrétní události, k čemuž ale přirozeně ve zmíněných proporcích nemůže vznikat dostatek kompetence, a to především v menších obcích, které nemají v rámci svých úřadů samostatné školské odbory. Současně není role zřizovatele jako manažera pedagogické kvality plně ukotvena a různí zřizovatelé pracují v režimech od úplné odpovědnosti za vzdělávání přenesené na ředitele školy až po nastavování vlastních hodnotících kritérií a plány rozvoje školství ve svých školách (viz např. Koncepce rozvoje školství Prahy 10).

Je otázkou, v jaké podobě mají zřizovatelé nést odpovědnost za kvalitu vzdělávání, pomineme-li jejich správní funkci vůči svým školám. Jádrový dokument Strategie vzdělávací politiky 2030+ pracuje s variantou vytvoření „středních článků“ podpory škol v území, které by měly přímo poskytovat nebo koordinovat metodickou podporu školám či koordinovat záměry a aktivity jednotlivých škol v daném území, popř. rovněž podporovat pozitivní inovace a experimenty ve školách v daném území, pomáhat s jejich vyhodnocováním a dalším rozšiřováním. Právě absence těchto kompetencí jsou totiž velkou slabinou současného systému, kterou jádrový dokument také správně pojmenovává.

Decentralizace řízení školského systému, která již byla naznačena, výrazně omezuje možnosti státu zlepšovat vzdělávací proces. Přitom je ale důležité myslet na zasazení škol do místních komunit, v nichž slouží jako důležité socializační centrum, z čehož vyplývá požadavek participativního řízení a zapojení širší společnosti do vývoje školy. To se však navzájem nevylučuje s jistou mírou centralizace, která umožní školám se zájmem větší míru autonomie a zároveň dosáhne nástroji na procesy uvnitř jiných škol. OECD v tomto ohledu připomíná, že pouze 2 % rozhodnutí týkajících se 2. stupně ZŠ (a ekvivalentu na víceletých gymnáziích) činí vláda, resp. ministerstvo školství, a 68 % rozhodnutí dělají samy školy včetně přijímání, propouštění zaměstnanců a tvorby vlastního kurikula (ŠVP). To z českého vzdělávacího systému činí jeden těch z nejdecentralizaovanějších mezi zeměmi OECD.

Napsat komentář